Barunka bloguje

In my dreams I can fly

Dušičky

Svátek, který považuju za jeden z nejdůležitějších v roce.

Považuju za hodně důležité vzpomenout na mrtvé, vzpomenout na zážitky a příhody, které jsme se svými blízkými zažili. Nemám ráda takové ty halo akce, honem, honem koupit odporný věnec v supermarketu, hodit ho na hrob a honem, honem zase zpátky do práce. Bohužel přesně takhle to dělají moji rodiče. Já jsem ovšem tyhle věci vždycky,prožívala s babičkou. S babičkou na vesnici, pro kterou se návštěva hřbitova a výzdoba hrobu stává společenskou událostí. Babička osadí hroby vlastnoručně vypastovanými maceškami, poklade větvičkami chvojí, umyje náhrobek a prostě pobyde se svým zemřelým manželem nějaký čas, udělá mu to hezké. Jelikož máme hrob ve vesnici, kde babička bydlí, znamená to, že se při téhle činnosti setká se spoustou známých lidí, poklábosí a pozdraví se s každým. Mám ráda malé hřbitovy, kde je slušnost pozdravit, ikdyž dotyčného neznáme, podržet těžkou bránu, pokud někoho potkáme a je samozřejmostí srovnat na hrobě souseda padlou vázu a třeba i zapálit svíčku, kterou sfoukl vítr. Mám ráda i to, když babička při odchodu udělá dědovi na hrob tři křížky. Mám ráda, když prostě jen tak stojíme u hrobu a přemýšlíme. Já osobně s dědou vždycky prohodím pár slov a křížky dělám taky, ač jsem nevěřící.

Na druhou stranu jsem absolvovala návštěvu hřbitova ve městě, kde prostě pro takové věci není vůbec správná atmosféra. Lidí všude jako na Václaváku, k tomu přísluší naprosto stejný počet aut a naštvaných řidičů, teří ohrožují všechny kolem sebe. Před hřbitovem stánky s odpornými dekoracemi na hroby a automatem na svíčky. I když bych vážně chtěla, nějak mě v téhle atmosféře nenapadá, co bych dědovi řekla.

Přikláním se ke krásnému, maličkému vesnickému hřbitovu, na kterém máme velké hroby s kytičkama, kam můžeme dát klidně velký věneček, když se nám bude chtít. Kam můžeme dávat venečky všichni z rodiny a nemusíme se domlouvat, kdo letos donese dekoraci, aby se to na pomníček vůbec vešlo. Mám ráda tu atmosféru i to, jak jsou k sobě lidi slušní. Mám ráda dokonce i tu padesátiletou břízu, ze které je všude spousta listí.

A aby to měl letos děda zase hezké, maličko jsem tvořila.

dsc03989.jpg

dsc03990.jpg

Reklamy

Single Post Navigation

One thought on “Dušičky

  1. theresa on said:

    Baru, musím s tebou souhlasit. Já jsem jako malé škvrně chodívala taky takhle s babičkou na hrob. U nás to bylo ještě o to dojemnější, že na jednom byli rodiče dědečkovi a na druhém měli rodiče babiččiny a k tomu moje malá teta, která se dožila dvou let. Babička to vždycky špatně snášela, není se čemu divit, ale u tohohle malého hrobečku jsme postávali vždycky déle.Máš pravdu – jakási romantika, klid, popadané listí, příjemný svěží podzimní vzduch a nádherný večerní hřbitov naplněný vůní hořících svíček a jakousi uklidňující pohodou.Ale řeknu ti, od té doby, co se nám babi tak trošku zbláznila a na hřbitově ji honila pohotovost (dva chlapi v těch slušivých žlutých vestičkách), hřbitovní romantika mě už tak nějak nebere :o). Budu maximálně s úsměvem vzpomínat, jak to bylo, když jsme byli malí.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: