Barunka bloguje

In my dreams I can fly

Archive for the month “Říjen, 2014”

Jan Kříž

Mám ráda divadlo. Mám ráda pohodové kusy, oddechovky, především komedie. Nehraju si na velkého divadelního znalce, ale ráda se v divadle bavím. Poslední dobou mi tohle naplňují muzikály a vzhledem k tomu, že to tak mají i moji rodiče, máme z návštěvy muzikálů takovou malou rodinnou tradici. Po sérii ne moc vydařených kusů jsme zariskovali a před rokem jsme objevili kouzlo muzikálů divadla Kalich. Jejich podání a především mladý a dravý kolektiv nás naprosto uchvátilo.

Minulý týden jsme absolvovali novinku Horečka sobotní noci. Nejen, že máme rádi tuhle hudbu, ale taneční vystoupení, které ji doplňovalo bylo neuvěřitelné. A tím se dostávám k tomu o čem chci dneska psát.

Hlavní roli ztvárnil Jan kříž, který mě ohromil natolik, že jsem se o něho začala více zajímat. Honza je dle mého nejen dobrý herec, ale i zpěvák, takže poslední týden poslouchám jeho album pořád dokola a moc se mi líbí. Tady jedna ukázka, která mě chytila za srdce. Kdyby každý chlap říkal takové věci nahlas, mnoha ženám by myslím výrazně stouplo sebevědomí. A co si budeme povídat, sebevědomá žena = šťastná žena.

 

Reklamy

Gentlemani na silnicích

Včera jsem se ocitla v situaci, které jsem se chtěla celý svůj řidičský život vyhnout. Moje milované autíčko vypovědělo poslušnost, na křižovatce škytlo (prdlo, omdlelo…), a od té doby už na mě sice výhružně vrčelo, leč se nepohnulo ani o centimetr.

Strašně nerada jsem středem pozornosti a to když stojíte uprostřed křižovatky a telefonujete, prostě jste. Ikdyž se mi podařilo dojet alespoň kousek ke kraji, takže jsem provozu vyloženě nepřekážela, přesto jsem byla nepřehlédnutelnou součástí křížovatky. To ale není to, co mě přivedlo k dnešnímu zamyšlení.

Stalo se mi to v neděli odpoledne, člověk by řekl, že lidé jsou v neděli dobře naladěni, nikam nespěchají.

Velmi mě překvapily reakce mužů projíždějících kolem. Za tu půl hodinku, co jsem čekala na odtah, kolem mě projelo bezpočet aut, rodiny s dětmi, páry vracející se z výletu, ale taky spousty samotných mužů. Ani jednou auto ale nepřibrzdilo a nikdo se nezeptal, jestli nepotřebuji pomoc. Za tu dobu na mě jen 5 chlapů troubilo, ťukali si na čelo a ukazovali nemravná gesta. Jen prostě prosvištěli kolem. Pravděpodobně jsem vypadala málo zoufale a oni mě považovali za krávu, která zaparkuje uprostřed křižovatky, aby si vyřídila hovor. Překvapilo mě ale, kam se vytratilo gentlemanství na silnici. Na jednu stranu chápu, že za každým rohem číhá nějaké nebezpečí, ale kdyby mi pánové pomohli to auto kousek postrčit, překážela bych v křižovatce mnohem míň.

A co vy? Pomohli byste někomu na silnici?

Co teď čtu – Hvězdy nám nepřály

I já jsem se nechala nalákat na zprofanovanou knížku. Musím podotknout, že k podobným titulům, o kterých všichni tvrdí, jak jsou skvělé, jaksi nemám důvěru. Většinou se taková knížka nedá sehnat v knihovně, a tudíž jsem nucená si ji koupit a o to víc bývám potom otrávená, když ji nedočtu. Nejen, že utratím nehoráznou sumu peněz, ale především si většinou donesu domů krám, který zabírá místo v mé knihovničce mnohem zdařilejším knihám.

Ač jsem konzerva a nedám dopustit na krásný šustivý a voňavoučký papír, v případě podobných titulů jsem vděčná elektronice. Momentálně se mi do čtečky dostala kniha Hvězdy nám nepřály od Johna Greena.

Titulka knihy Hvězdy nám nepřály

Mám za sebou něco přes půl knihy a musím říci, že se to celkem číst dá. Ne tedy, že bych běžela do knihkupectví a zruinovala peněženku za papírovou verzi, ale zatím to vypadá, že to dočtu a musím říct, že mě ta kniha ani moc neotravuje. Považuju se za nenáročného čtenáře, ale také čtenáře, který si přizná, když ho kniha nebaví a nesnaží se jí přečíst za každou cenu.

Takže jak shrnout pocit z knihy, kterou všichni óóóchají a áááchají? Neurazí, nenadchne. Dočtu ji, to už je teď jasné, ale číst knihy, kde se slovo smrt a umírání objeví na každé stránce, ba co víc, je hlavním tématem, to jaksi není můj šálek kávy. Je mi jasné, že to třeba popisuje, možná i reálně, umírání člověka na nevyléčitelnou nemoc, ale já chci číst pozitivní knihy, knihy, které mě nabíjejí pozitivní energií a to tahle bohužel není. Radši se v přeplněném vlaku směju, než pláču, když u obojího na mě lidi blbě koukají.

 A co čtete vy?

Preferujete klasickou knihu nebo jste pokrokoví a čtete elektronicky???

Šátky

Kde to všechno začalo? Asi před deseti lety jsem ze zdravotních důvodů absolvovala operaci krku. Po téhle lapálii mi na krku zbyla poměrně velká a viditelná jizva. Ne že bych byla nějak moc cimprlich, ale přece jen jsem měla potřebu ji aspoň občas maskovat. Proto jsem si pořídila své první šátečky.

Tehdy jsem ještě netušila, že to odstartuje jednu z mých závislostí.

Dnes už neskrývám jizvu, ale šátky se staly mojí vášní.

Mám ráda jednoduchý a pohodlný styl oblékání. Nejraději triko, džíny a tenisky. Občas mi ale přijde, že je to maličko nuda. Tehdy, před deseti lety, jsem zjistila, že šátkem se dá celkem solidně rozzářit obyčejné oblečení a zároveň si nezruinovat peněženku. Většina kousků se dá pořídit do stovky, ale nejsou výjimečné ani úlovky do 50 korun.

S mou rostoucí sbírkou začínám ale řešit nerudovský problém: Kam s ním. Dnes moje sbírka čítá kolem 60 kousků a skladuju je po různu ve skříních a šuplíkách, což je značně nevyhovující, protože ztrácím přehled o tom, jaké šátky vlastně mám, zvlášť u těch, co leží na dně šuplíku. Nutí mě to k zamyšlení a hledání nového skladovacího řešení.

Při hledání jem našla pár nápadů, které mě zaujaly.

DIY_slide_out_scarf_organizer

 

Velmi praktické řešení, jen pro něj momentálně nemám prostor. Maličko mám obavy, že by mi šátky zabraly většinu prostoru skříně, ale výsuvná část je moc sympatická. Tenhle nápad najdete tady.

Další nápad, který mi přijde skvělý nejen na šátky, ale opět použitelný pouze do velkých předsíní je tady

 

wall-storage

A co vy? Máte uložení šátků vyřešené???

 

Post Navigation